Bylo nám velikou ctí zúčastnit se 4-denního kurzu „Respektovat a být respektován“ (dále R+R). Tato filosofie (vzdělávací, komunikační systém…jak kdo chce… já osobně bych nejstručnější popis vložila pod hlavičku „návrat ke zdravému selskému rozumu a zdravým mezilidským vztahům“) je nám již známá několik let, snažíme se v naší školce (i našich soukromých životech) podle těchto principů fungovat. Ale možnost některé věci si oživit, zkonzultovat a dostat i mnoho odpovědí na nejasnosti, které logicky vznikají, když se střetne „načtené“ s praxí, byla nenahraditelná. Velmi, velmi, velmi děkujeme lektorkám paní PhDr. Dobromile Nevolové a Soně Rýdl!

Stručně shrnout všechny výstupy kurzu, by bylo velmi zdlouhavé, jelikož většina myšlenek je zdánlivě (někdy bohužel i reálně) v rozporu se zaběhnutou vzdělávací a výchovnou praxí u nás. Pro mě zpětně NEPOCHOPITELNÉ: proč ulpíváme na něčem, co nefunguje (nebo funguje jen na povrchu, „na oko“?!). Zřejmě proto, že to jinak neumíme, nebyl nikdo, kdo by nám ukázal jinou cestu. Všem kdo neznají, si proto dovolujeme doporučit na začátek alespoň knihu Respektovat a být respektován (kolektiv autorů – Jana Nováčková, manželé Kopřivovi, Dobromila Nevolová).

Jistě je ale pro nemálo z vás, kteří čtete tyto řádky chování ve stylu R+R denním chlebem. Přesto je stále co zlepšovat. O tom jsem přesvědčená, proto jeden příklad za všechny – trochu z osobní roviny – co konkrétně mně lehce vyrazilo dech a donutilo mě podumat nad vlastními rezervami (a stále denně dělanými chybami). Jedná se o takový nenápadný seznam slov – zpětně bych ho označila poměrně tvrdě – jako SEZNAM povelů. Konkrétně jde o stranu ve formátu A4 se 133 slovy. Běžně a denně používanými většinou z nás. Malá ochutnávka:

Buď zticha, dávej pozor, dělej, lehni si, makej, neber, napiš si úkol, narovnej se, nebreč, nelez tam, neloudej se, pozdrav, vstávej, vyčůrej se, nesmíš, nespadni, počkej, přidej, zůstaň, mysli, usměj se, nesahej, nežaluj, obuj se, nevylij to, neperte se, nehádejte se, nelítej, pohni sebou, dojez to, přečti si, nemlaskej

Ano všechny jsou podobné v tom, že je většina z nás používá denně i několikrát…(závidím – obrovsky a bez špetky ironie! – všem, kteří kroutí hlavou, že ne, tohle se nás netýká).

A ano, skutečně je jich tam 133 a všechny jsou podobně běžné a (přidržte se) je jich údajně ještě mnohem víc (bohužel troufnu si dodat, že i v mých silách by bylo, tento seznam značně obohatit…).

A ano potřetí, za všechny patří vykřičník. Tak se v tom trošku „vykoupejme“:

Nejprve trochu gramatiky. Co je to imperativ? Česky rozkazovací způsob. Čerpáno z Wikipedie: „jde o slovesný způsob, jímž se vyjadřuje PŘÍKAZ, POŽADAVEK ČI ZÁKAZ. Pojďme se chvilku se zamyslet, prosím. Jak bychom reagovali, kdyby s námi někdo mluvil (nebo mluví!) za použití převážně slov a slovních spojení  viz. SEZNAM?!

Nepříjemné? Mně velmi… Představuji si rodinnou večeři, kde muž k ženě: „Podej lžíci!“, „nalij tu polévku!“, „nevybryndej to!“ (minimálně v naší rodině by v této fázi již manžel vyčesával nudle a mrkev z vlasů a historka by dále nepokračovala), „nespal si jazyk!“, „foukej!“, „nesrkej!“, „dojez to!“, „dělej!“, „umyj!“, ukliď!“… Nebo kolegu (kolegyni) v práci: „zapni si bundu!“ (mám na jazyku: „nejsou mi 3“! brrr špatně i z mé strany! Proč by mělo být normální, „dovolit“ si na 3 – leté dítě víc než na dospělého?!, případně kde bereme jistotu, že poznáme lépe než dítě, kdy JEMU je zima), nebo ještě lépe: „čekej!“, „zavři dveře!“, „nezapomeň si!“, „neškleb se!“, „spěchej!“…! Mimochodem: co vaše první reakce na „omluv se!“? I kdybych měla omluvu zrovna na jazyku, neřeknu už na truc ani ň! Atd., atd…Kdyby to nebylo místy k pláči, docela by mě vymýšlení podobných situací bavilo…oni mě totiž napadají nějak děsivě snadno a samozřejmě… na každé slovíčko naskakuje historka, ALE! Většinou spojená se vzdorem, rozladěním, vztekem z mé strany (jsem-li příjemcem)…a často s dětstvím.

Aplikace výše uvedených slov na dospělý věk většinou ani není možná. Co bych si např. „měla právo“ pomyslet, kdyby se mnou rodiče našich dětí jednali stylem: „Nedělejte rámus!“, „zhasněte si tady!“, „sundejte si svetr!“ (a to ani nemyšleno dvojsmyslně J)?! Že by něco o drzosti, nevychovanosti, buranství…?! Tak proč to tedy děláme dětem?! Pravda, často se snažíme (zejména u dětí cizích) příkazy vylepšit slůvkem „prosím“ (ale k tomu je nutný i patřičný = uctivý = i pro dospělé „zkousnutelný“ tón). Setkala jsem se i s názorem (ne ojedinělým) od letitých pedagogů, že děti se zásadně neprosí, a neděkuje se jim – jsou to přece „jen“ děti („sláva“ malým panáčkům z R+R L) a podrývá to autoritu. Ale to už je veliký extrém (aspoň doufám, že v dnešní době už ano!). Na druhou stranu, při čtení výše uvedeného seznamu, je mi mnoho obratů podezřele známých a vlastně mi na spoustě z nich nepřišlo ani nic tak divného…

Přesto závěrem – jako malé osobní poděkování autorům a dalším šiřitelům myšlenek R+R, všem respektujícím rodičům i pedagogům – prosím (byť za použití imperativu J):

  1. Pojďme si alespoň hodinu denně (my ve školce ideálně celou pracovní dobu) pečlivě cenzurovat vše, co vypustíme z úst a vžít se do role a pocitů toho, na koho svou promluvou (příkazem)míříme (podej!, neřvi!, dělej!, spěchej! jez!, neštvi mě!, spi! – poslední jmenovaný je obzvláště výživný, řekla bych „král paradoxů“, už se Vám podařilo někdy usnout, když nejste unavení jen tím, že si to přikážete? pokud ne, doporučuji k vyzkoušení 🙂 …)
  2. Když už máme příkaz na jazyku pomáhá představit si na místě úkolovaného někoho známého, významného (takový Johny Depp, Libuše Šafránková, nebo Dalajláma by mohli fungovat, naproti tomu např. náš pan prezident by mohl ke sklouznutí do starých kolejí provokovat až moc neodolatelně), nebo prostě jen šéfa v práci (nekoukej a dělej!, zavři!, neseď tam!, pohni!, nechoď, nelez!, nestůj!…)
  3. Nacpěme si do slovníku pod tlakem: PROSÍM – používej mě, DĚKUJI – budu!

A proč si myslíme, že to stojí za to? Čistě ze sobeckých důvodů přece J! Chceme, aby nás ostatní měli rádi, a může se to podařit, když: „nesmíš!“, „nedělej!“, „nenos!“, „neber!“, nekoukej“, „poslouchej“, „čekej“, „zmiz“…?! Spíš ne…Takže nerozkazujte!!! (jaké to ve vás vzbuzuje pocity? :-)). A co takhle: “Myslíte, že bychom mohli zkusit používat méně rozkazů, prosím? Děkuji. 🙂

 

Za Perníček, Katka Zemánková